Jen si to představte, když sedíte pěkně doma, zachumlaní do deky, v teplíčku, a čtete si o sněhové vánici, hladu a žízni někde vysoko v horách. Rozhodně je snazší o tom číst nežli to prožít. Ne každý však na to má buňky a nemá smyslu se v tom nějak hrabat. Jsou lidé takoví a lidé makoví. Ani já netoužím šplhat se na Everest a stát tam někde ve frontě, ale ráda si o tom přečtu. Je vlastně takový náš tichý přítel. Nic po nás nechce a jen tiše leží a čeká, až ji zase vezmeme do ruky. Proto se k ní musíme chovat slušně a do knihovny ji vracet bez poškození. Což mi připomíná stařičká příhoda, která se kdysi tradovala o dvou spisovatelích. Ten jeden zapůjčil nějakou knihu tomu druhému a ten mu ji vrátil v hodně špatném stavu.
Listy byly pokrčené, mastné fleky všude různě a také dost páchla. Spisovatel nelenil, šel koupit na trh uzenáče a toho pak zabalil do papíru. Tento balíček pak poslal tomu, komu knihu půjčil s dopisem. „Drahý příteli, zapomněl jste si v mé knize záložku. Posílám Vám ji zpět“. Není známo, jak se zachoval příjemce oné zásilky, což je škoda. Jeho reakce by jistě zajímala spousta lidí.
Já jsem kdysi knihy půjčovala poměrně ochotně, ale když jsem zjistila s kolikami se již neshledám, zásadně nepůjčuji. Na to je knihovna. Protože půjčení knihy jejako půjčení peněz. Vrácení dokáže z přátel nepřítele. A to jistě není moc dobré. Tohle by se stávat prostě nemělo. Nikdy. Kniha má sloužit stejně jako k pobavení, tak také stejně ke vzdělávání. V životě se člověk musí stále učit, a i když je doba internetu, jistě takové přečtení knihy nebude na škodu. A zda číst papírové nebo elektronické? Tak to je na delší debatu a tento článek má omezený počet znaků. Takže se na toto téma podíváme až v tom dalším článečku. Tam se to pokusíme rozebrat ze dvou stran. Tak neváhejte a počkejte si na to.